Martin Koller – Pasák koz ze Somálska….

image

Původně jsem se chtěl zabývat jinými zajímavostmi, ale bohužel jsem nahlédl do Sorosova Seznamu. A ten je opravdu nevyčerpatelnou studnicí inspirace a zároveň agresivní stupidity.  Mišmaš od politické propagandy a dámských hygienických potřeb, přes kulinářské recepty, auta, polo i více nahé prostitutky a sexuální životy komediantů, po zdravou výživu a v neposlední řadě rádoby odborné názory všemožných ekonomů, sociologů, pisálků, žvanilů, grafomanů a samozvaných expertů na cokoli. Takové informační extenzivní hospodářství, Kefalínův ráj socialistických vepřů, víc a víc informací k zahlcení čtenářů, přičemž na kvalitu a pravdivost se moc nehledí, což je evidentně záměr a účel. Jinak by museli být redaktoři Seznamu už dávno na pracáku. Pravdivý článek na slušné informační úrovni je spíš výjimkou. Vzorná ukázka diletantizace společnosti jako výsledku stále lepšího školství. Největší moudra se dozvídáme z hlediska obrany a bezpečnosti, do nichž mluví každý a evidentně jim každý výborně rozumí. Podle toho články prezentované na Seznamu vypadají. Při tom jde jenom o bezpečnost, životy a nemalé peníze.

Tentokrát se vyznamenal 19. 2. Ekonomický deník, který se chlubí poněkud zvláštním logem „Informace pro informované.“ Vždy jsem se domníval, že informace potřebují spíš neinformovaní, asi proto nejsem redaktorem v Ekonomickém deníku. Článek, který podepsal Jiří Reichl je označen jako analýza. Autor pravděpodobně neví, co je analýza a jejich šéfredaktor rovněž nikoli, jinak by článek omlátil autorovi o hlavu. Jestliže nemají naučný slovník, mohli by se podívat do internetu, tabletu, nebo mobilu, který je jim možná intelektuálně bližší. A totéž by měl udělat redaktor Seznamu, který umožnil takový článek zveřejnit. Když vidím průběžný nárůst hlouposti v české společnosti, což potvrzují již léta moji známí univerzitní profesoři i jiní odborníci, ani mne základní terminologické neznalosti a podivná gramatika tvůrců Ekonomického Deníku neudivují. Evidentně zapadají do party absolventů inkluzivních škol. Nicméně znalostmi nepodložené arogance mají na rozdávání. Článek, který se míjí s realitou, a nemá nic společného s analýzou, má zato reklamní název: „Je nejdražší projekt v historii AČR odsouzen ke krachu?“

Už úvod stojí za to. „Největší armádní zakázka v historii – dodávka 210 bojových vozidel pěchoty by měla znát svého vítěze na konci tohoto léta. Už teď většina odborníků – kromě těch armádních – ví, že tento termín je nereálný. Potichu se začíná mluvit o neúspěchu obří armádní zakázky.“

Dále se autor děsí nervozity mezi dodavateli, s nimiž údajně ministerstvo obrany nedostatečně komunikuje. Domnívá se, že vojáci si nebudou moci vozidla vyzkoušet ve větě se speciální gramatikou pro informované: „Vyzkouší si Armáda ČR si vozidla před podpisem kontraktu?“ K tomu dodává, že v rámci prezentace ve Vyškově a Přáslavicích roku 2016 si vojáci vlastně vozidla vyzkoušet nemohli, protože byla jiná.

Dále se dozvídáme, že česká armáda má jakousi specialitu z hlediska vozidel s posádkovou věží, kde dva vojáci sedí v koši (!), který zabírá místo pro výsadek. Kromě toho Jiří Reichl objevil, že všechny ostatní armády, americká australská atd. mají zájem o vozidla nikoli s osmičlenným družstvem (výsadkem), ale pouze s šestičlenným. Díky tomu bude mít vozidlo s osmičlenným družstvem podle experta Reichla hmotnost 50 tun, takže bude těžké a drahé.

Za hlavní problém vnímá autor fakt, že ministerstvu se nedaří zasoutěžit právní firmu na poradenství v soutěži. Otázkou je, na co potřebuje ministerstvo obrany externí poradenskou firmu pro výběrové řízení. Nemá snad vlastní technické, taktické, ekonomické a právní odborníky?  Výběrových řízení se již konala celá řada. Jestliže nejsou dobře placení odborníci z ministerstva dostatečně schopní plnit zadané úkoly, nechť je ministr vyhodí. Proč je platit, jestliže jsou neschopní? Nejedná se pouze o alibismus, kombinovaný se zcela jistě nezištnou přátelskou přihrávkou nějakému politickému kamarádovi, který vlastní externí firmu? Externí firmy přisáté na státní správu jsou jedním z nejhorších a nejdražších nešvarů zpolitizované české státní správy. Státní kasa to z našich daní platí. Pouze jeden odstavec v článku Jiřího Reichla má hlavu a patu. Píše se tam, že bojové vozidlo Puma, nevyhovuje požadavkům ministerstva z hlediska počtu vojáků přepravovaného družstva (a také počtu verzí-poznámka autora) a vozidlo Lynx existuje pouze v prototypu. Zde je třeba zdůraznit, že Reichlem vysmívaní armádní odborníci od prvopočátku jednoznačně požadují bojové vozidlo s historií a bojovou praxí a ve více verzích, což je logické. Rovněž australský generál, který řídí výběrové řízení pro svoji armádu, se vyjádřil, že Austrálie nebude sloužit jako zkušební polygon nevyzkoušených zbraní.

Odborníci versus diletanti

Především armádní zakázka není odsouzena ke krachu. V tomto případě se naopak podařilo včas omezit korupční a mediální tlaky, které směřovaly k zavedení německého bojového vozidla pěchoty Puma, které se ukazuje jako nejméně vhodné pro českou armádu. Neexistuje žádný objektivní důvod k neúspěchu. Otázkou je, proč ministr Stropnický zrušil Národní úřad pro vyzbrojování, který měl zastřešovat veškeré zakázky pro armádu. Otázkou je, proč nebylo takové pracoviště po jeho odchodu znovu vytvořeno a proč armáda potřebuje jakési externí poradenské firmy. Nicméně armáda má odborníků dost a rozhodovat by měli především uživatelé, tedy vojáci, kteří budou v BVP bojovat. Oni budou riskovat zdraví a životy. Žádní úředníci, politici ani internetoví pisálkové.

A z tohoto hlediska je doslova šokující arogantní tvrzení Jiřího Reichla, že většina odborníků, kromě těch armádních ví. Jací jiní odborníci, když ne armádní by měli rozhodovat o nákupu bojových vozidel pěchoty? Že by takovým odborníkem byl Jiří Reichl, nebo nějaký internetový pisálek či publicista, který nikdy nesloužil u armády, nezná konstrukci a použití vozidel a výzbroje a neví co je vojenská technika a taktika, či snad to ví nejlépe nějaká sanitární pracovnice na toaletách? Kdyby napsal něco takového například o nákupu zdravotnických přístrojů, hudebních nástrojů, nebo stavební techniky s tím, že o nich vědí více jacísi jiní odborníci, než jejich uživatelé, vysmál by se mu kdekdo, někteří by si ťukali prstem na čelo a jiní ho zaslouženě poslali do otvoru, kde to příliš nevoní. Bohužel na Sorosově Seznamu je možné prezentovat cokoli.

Neexistuje objektivní důvod k nedodržení termínu rozhodnutí ve výběrovém řízení. Vozidla s požadovanými parametry buď existují, nebo neexistují a tudíž budou, nebo nebudou dodána. Samozřejmě, pokud nepřevládnou zákulisní tlaky zaměřené na zdržení a odsouvání, případně změny zadaných podmínek. Takže pokud se někde začíná o něčem potichu mluvit, tak mezi lobbysty, kteří chtějí prodat bojová vozidla jiná, než taková, která požadují uživatelé, samozřejmě co nejdráže, a jimi placenými pisálky.

Není pravda, že ministerstvo nekomunikuje se zadavateli. Všichni dobře vědí, jaké jsou zadané parametry, počínaje výkonem motoru v poměru k hmotnosti, přes požadavek více verzí, počet vojáků družstva a druh věže, až po odolnost v souladu s nornou STANAG 4569. Pokud někdo z dodavatelů parametry ještě nezná, měl by se na ně zeptat. Je to především jeho zájem. Chce prodávat, měl by se starat a také používat mozek a předpokládat a konzultovat s odborníky. Pokud si některý dodavatel vybral k svému zastupování neschopného troubu, tak má smůlu. Nervozita funguje mezi dodavateli, kteří nesplňují zadané parametry a ze všech sil se je proto snaží pomocí zákulisních tlaků, ne-li korupce změnit. Do této skupiny lze zařadit i „analýzu“ v Ekonomickém Deníku.

Neinformovaný Jiří Reichl se ptá, zda si vojáci budou moci vozidla vyzkoušet. V roce 2016 tuto možnost údajně neměli. V tom má pravdu. Testy se konaly ve Vyškově a Přáslavicích v roce 2017. Z testů v roce 2017 byla vojáky vytvořena písemná informace, kterou se jeden zaměstnanec výzkumného ústavu ve Vyškově pokusil zmanipulovat. Když se na to přišlo, ochota k akceptování korupčních a politických tlaků mezi vojáky výrazně poklesla. Vozidla CV90 a Puma se určitě měnit nebudou. CV90 V ve verzi CZ požadavky prakticky splňuje a jeho různé verze slouží v několika armádách. ASCOD 35, nebo 42 slouží rovněž v několika armádách pod různými názvy, například Ulan, Pizzaro, Alax, Ares. ASCOD 42 NG a Lynx existují aktuálně v zcela nové podobě oproti roku 2017. Tyto dva typy v nových verzích si mohli odborníci z Ministerstva obrany prohlédnout již na veletrhu Eurosatory 2018 v červnu minulého roku. ASCOD a CV90 byly na Dnech NATO v září 2018 prezentovány ve verzi lehkého tanku. Aktuálně vyhovují ASCOD 42 NG, CV90 V a Lynx základním požadovaným takticko-technickým parametrům. Nicméně Lynx pravděpodobně nemá dostatečný výkon motoru a vývoj nového by měl být ukončen až za čtyři roky. Vojáci si všechna bojová vozidla pěchoty určitě v praxi vyzkouší.

Z hlediska osádkových věží a počtu vojáků ve vysazovaném družstvu pro boj v terénu mimo vozidlo je Jiří Reichl zcela mimo realitu. Přes 70 % bojové síly NATO tvoří americké ozbrojené složky. V roce 2017 jak pozemní síly US Army, tak námořní pěchota US Marines deklarovaly, že základní bojovou jednotkou je a v následujících dekádách bude osmičlenné pěší družstvo. Když se podíváme na armády NATO a EU a rovněž Ruska, tak u zavedených kolových i pásových obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty převažuje v základní verzi družstvo se sedmi, nebo osmi vojáky. Pouze německý Bundeswehr má šestičlenná družstva v bojových vozidlech Marder a Puma. Dále veze šestičlenné (původně sedmičlenné) družstvo vyřazovaný americký typ M2 Bradley, ovšem s tím, že zbývající dva vojáci se vezou ve vozidle velitele čety. Tím vzniká nejen komická situace připomínající keystonské policajty v groteskách Charlie Chaplina, kteří stíhají vlastní vozidlo držíce se za kšandy, ale vážný taktický problém z hlediska neúplných jednotek.

Osmičlenné družstvo je z taktického hlediska bojeschopnější ve srovnání se šestičlenným. Dělí se na dva čtyřčlenné týmy, které lépe kontrolují prostor v kruhovém odměru, mohou bojovat samostatně a mají větší kapacitu z hlediska nesení podpůrné výzbroje a dalšího materiálu i odsunu raněných. Dokonce i v případě šestičlenného družstva se dvě místa navíc hodí z ergonomických důvodů, pro různé specialisty, materiál, či evakuaci vojáků jiných jednotek. Z hlediska naší armády je osmičlenné družstvo výhodné i proto, že stejný počet vojáků převáží o kolová bojová vozidla pěchoty Pandur II, takže družstva a vozidla lze zaměňovat bez dodatečného výcviku. Vozidlo pro osmičlenné družstvo nemusí být těžší ve srovnání s vozidlem pro šestičlenné. Dokladem je porovnání CV90 V a Puma.

U ekonomického deníku pro informované bych očekával rovněž ekonomický přístup. V případě nákupu osmimístných vozidel se pro stejný počet vojáků nakoupí méně vozidel, která nejsou zrovna levná. Jak prosté. Dále mne udivuje, že se ekonom Reichl nepozastavil nad tím, že vozidlo Puma je téměř dvojnásobně drahé ve srovnání s ostatními typy, přestože uveze jen šestičlenné družstvo a navíc je v něm nedostatek místa pro vyšší vojáky. Asi to byl jeden z důvodů, proč dodavatel Pumy raději odstoupil z výběrového řízení v Austrálii. Německo tam zastupuje Lynx v nové verzi pro osmičlenné družstvo.

Jako naprostý nesmysl vysátý z palce, či odjinud se jeví tvrzení Jiřího Reichla, že vozidla s osmičlenným družstvem budou vážit 50 tun. Nejtěžší je právě vozidlo Puma, které veze pouze šestičlenné družstvo. Přitom je stejně velké, jako konkurenční typy. V nejodolnějším provedení překračují vozidla ASCOD, CV90 a Lynx hmotnost 40 tun, přičemž Lynx je pravděpodobně nejtěžší.

Bundeswehr se svými Mardery a Pumami je vůbec zajímavá armáda. Mardery měly být vyřazeny již před několika lety, ale vzhledem k neustálým problémům s Pumami, jejichž vývoj začal před 14 (!) lety budou ve výzbroji ještě dobré čtyři roky, možná i déle. O zavedení podstatně modernějších vozidel Lynx se z nepochopitelných důvodů neuvažuje.  Další německou specialitou je taktická formace tvořená kombinací jednoho vozidla Puma a jednoho tanku Leopard. Ve všech ostatních armádách je obvyklá formace dvě, někde i tři bojová vozidla pěchoty na jeden tank. Je zcela logické, že šestičlenné německé pěší družstvo nedokáže zajistit podporu a spolupráci s tankem a bojovým vozidlem. Zároveň to vede k potřebě nákupu velkého počtu tanků. Možná právě za tím se skrývá zoufalá snaha vnutit naší armádě vozidla Puma, včetně pomýlené, či prolhané argumentace a rozšířenosti šestičlenných družstev „vojenským odborníkem“ Reichlem.

Obdobně odborná jsou jeho tvrzení o posádkových věžích, jako české specialitě. V poslední dekádě se protlačily do výzbroje obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty zbraňové stanice namontované na stropu pancéřové korby a ovládané zevnitř. Jako hlavní výhoda se uváděla nízká hmotnost a možnost jednoduché demontáže při transportu letadly. Jenže brzy se ukázaly jejich slabiny, především možnost poškození střelbou i z běžných pěchotních zbraní. Dokladem jsou zkušenosti našich vojáků s kolovými vozidly Pandur II, jejichž osádky se bojí jezdit lesem, aby náhodou senzory na zbraňové stanici nenarazily do nějaké větve. Proto byly zbraňové stanice následně u řady výrobců opatřeny pancéřováním a objevily se bezosádkové věže.

Jenže z hlediska jejich použití se nakonec ukázala řada problémů, které potvrdily testy americké armády a nedávné utajené zkušební nasazení ruských vozidel T-15 Kurganec na Donbase. V obou případech se ukázalo, že vyšší bojovou hodnotu mají věže s osádkou. Bezosádková věž je odkázaná na elektroniku a objektivy optoelektronických systémů. V případě jejich vyřazení je velitel a operátor zbraňových systémů bez vizuálního kontaktu s okolím. Vozidlo zároveň nebojeschopné, protože současné typy nemají střílny umožňující vojákům přepravovaného družstva střelbu. Musí otevřít poklopy a střílet částečně nekrytě. Osádková věž zůstává i po vyřazení elektroniky částečně bojeschopná. Kromě toho pohled z poklopu a spojení činnosti očí a mozku dosud nenahradila žádná elektronika, což se opakovaně potvrzuje z hlediska praxe válečných konfliktů. Bezosádková věž navíc generuje nesprávné vjemy, protože vojáci se s ní neotáčejí. Díky tomu dochází k rozporu informací vestibulárního a zrakového ústrojí v mozku. Stačí si představit, že řidič auta sedí bokem k směru jízdy vozidla, má takto umístěné i ovládací prvky a řídí pomocí pohledu do displeje. A to je popis zjednodušené situace. Poklopy na věži rozšiřují v neposlední řadě možnost nástupu, výstupu a evakuace vozidla.

Pro Jiřího Reichla a jemu podobné odborníky bych doplnil, že osádka věže, obvykle velitel vozidla a operátor zbraňových systémů nesedí v koši. Tam patří tvůrci článků s nepravdivým a neodborným obsahem a namáčet je do Vltavy, jako kdysi podvodné pekaře. Pracovní prostor tvořící spodek věže, připojený otočně k podlaze bojového prostoru a otáčející se společně s věží se nazývá klec. Mimo jiné zvyšuje pevnost spojení věže s pancéřovou korbou vozidla, takže se snižuje pravděpodobnost jejího uražení kinetickou energií při zásahu, nebo tlakovou vlnou.  Klec navíc vytváří efektivnější možnosti lafetace hlavní výzbroje a jejího zásobování municí. U vozidla Puma s bezosádkovou věží Lance musí dokonce operátor vylézt ven a nabíjet nový zásobník pásem tak, že stojí nekrytě na stropu vozidla, připraven položit život za Mutti Merkel. Rozdíl prostoru pracoviště velitele a operátora zbraňových systémů věže s klecí a bez ní je malý, možno říci zanedbatelný v porovnání s výhodami.

Vozidlo CV90 V má osádkovou věž, do níž lze lafetovat automatické kanony ráže 20 až 40 mm a kanony pro teleskopickou munici CTAS. Dále má bezosádkovou věž s kanonem ráže 30 mm. Vozidlo ASCOD 42 NG má možnost použít dvě, případně tři osádkové věže, jednu z nich kombinovanou, do nichž lze lafetovat automatické kanony ráže 20 až 35 mm. Dále má bezosádkovou věž s kanonem ráže 30 mm Samson II. U vozidla Lynx uvádí výrobce, že je může perspektivně dodávat s osádkovou, nebo bezosádkovou věží s automatickými kanony ráže 30 a 35 mm. Všechna uvedená vozidla mají ve věži spřažený kulomet a vezou dvojici protitankových řízených střel.